Naši farníci ze Sekulárního řádu sv. Františka každý rok informují o tom co to vlastně Porciunkule je. Dělávali to formou čteného příspěvku při mši svaté, ale tentokráte jsme se domluvili na jiné verzi. A celou historii, která je celkem obsáhlá zveřejňujeme tady. Toto jsou tedy jejich slova:
Porciunkule je velká slavnost pro naše františkánské společenství zde v Karviné, ale též na celém světě. Naše společenství založil dne 15.10.1894 jako bratrstvo III. řádu ve farnosti Fryštát kněz Metoděj Slupka z klášterní komunity františkánů se sídlem Kalwarie Zebrzydowska u Krakova. První členové řádu složili profes (slib) dne 14.5.1905. Po II. Vatikánském koncilu jsme se přejmenovali na Sekulární františkánský řád. Jsme otevřeni všem zájemcům o františkánskou spiritualitu. Můžete se obrátit na mne nebo přijít na naše setkání každou čtvrtou neděli v 15.00 hodin do katechetického domu. 2. srpna je možné ve farních, rektorátních, katedrálních a františkánských kostelech získat úplné (plnomocné) odpustky tzv. „Porciunkule“. Co to jsou za odpustky?
Kdysi město Assisi darovalo mnichům sv. Benedikta v blízkosti města malý pozemek i s maličkým kostelíkem Panny Marie. Proto i kostelík sám začal být nazýván Porciunkulí, to znamená „částečkou půdy“, „podílkem“. Lidově se říkalo této svatyňce Panna Maria Andělská. Když se počet bratří kolem sv. Františka rozrostl, prosil biskupa o přidělení nějakého kostelíka. Ale biskup ani kanovníci z Assisi neměli k dispozici žádný volný kostel. Sv. František se tedy obrátil s prosbou na opata benediktinského kláštera na hoře Subario a ten ochotně daroval Františkovi a jeho bratřím svatyňku Panny Marie v Porciunkule, kterou nedávno František opravil. Jako podmínku stanovil, že tento kostelík má být natrvalo prvním mezi všemi kostely Františkova řádu, mateřskou, hlavní svatyní.
Zde se projednávaly důležité otázky týkající se řádu. František často prodléval v kostelíku Panny Marie na modlitbách, kolikrát celé noci, a udivení bratři bývali prý přivábeni podivuhodným světlem, které se odtud rozlévalo. Právě zde vyprosil na Pánu Ježíši a Panně Marii možnost úplného odpuštění časných trestů za hříchy, neboli plnomocné odpustky, pro všechny kajícníky při návštěvě zdejšího kostelíka. V Theobaldově diplomu je k tomu uvedeno: Jedné noci roku 1216 byl František ponořen do modlitby a kontemplace v kostelíku Porciunkuli, když náhle kostelík zaplavilo velké světlo a František spatřil nad oltářem Krista a po jeho pravici Nejsvětější Matku, jak byli obklopeni množstvím andělů. František se mlčky klaněl tváří k zemi svému Pánu. Otázali se ho, co by si přál pro spásu duší. Františkova odpověď byla okamžitá: „Nejsvětější Otče, i když jsem ubožák a hříšník, prosím tě, abys všem, kdo v pokání a vyznání hříchů přijdou navštívit tento kostel, udělil široké a velkodušné odpuštění s úplným prominutím všech vin“. „To, co žádáš, bratře Františku, je veliké“, řekl mu Pán, „ale větších věcí jsi hoden a větší budeš mít. Přijímám tedy tvou prosbu, ale pod podmínkou, že o tento odpustek požádáš mého vikáře (náměstka) na zemi“.
František, doprovázen bratrem Maseem, se hned dostavil k papeži Honorovi II., který se v těch dnech nalézal v Perugii a upřímně mu vyprávěl své vidění. Papež řekl: „Na kolik let chceš tento odpustek?“ František rázně odpověděl: „Nejblaženější Otče, kéž se zalíbí Vaší Svatosti nedat mi roky, ale duše.“ A pokračoval: „Chci, jestliže se Vám zalíbí, aby každému, kdo ve vyznání hříchů a zkroušenosti přijde do tohoto kostela, byly prominuty všechny jeho hříchy, viny a tresty na nebi i na zemi, ode dne křtu až do chvíle, kdy vstoupí do toho kostela.“
Papež namítl: „Není u římského dvora zvykem udělovat takový odpustek.“ František odpověděl: „Ta žádost není z mé strany, ale od Toho, který mě poslal, to je, od našeho Pána Ježíše Krista.“ Papež tedy řekl: „Líbí se nám, abys ho dostal.“
Papež Františka zprostil obvyklé povinnosti úředního poplatku za žádané privilegium. Když se František šťastně vydal ke dveřím, papež ho zavolal: „Jakže, nechceš žádnou listinu?“ A František řekl: „Svatý Otče, mně stačí Vaše slovo! Jestli je tento odpustek Božím dílem, On se postará, aby své dílo ukázal. Já nepotřebuji žádnou listinu. Tím listem má být Nejsvětější Panna Maria, Kristus notářem a andělé svědky.“ A o několik dní později za přítomnosti umbrijského biskupa řekl v slzách lidu shromážděnému v Porciunkuli slavná slova: „Moji bratři a sestry, chci vás všechny poslat do Ráje!“
Františkova žádost, aby mohl návštěvník Porciunkule získat odpustky, tedy to, co dosud bylo možno získat jen účastí na nějaké velké pouti (Jeruzalém, Řím, Santiago de Compostella), jako hlavní formou pokání, bylo něčím zcela novým, něčím, co mělo změnit celou dosavadní kající praxi. Někteří kardinálové měli právem námitky kvůli ekonomické podpoře Svaté země, kam poutníci přinášeli finanční dary, jako nejdůležitější zdroj obživy a podpory pro místní církev. A právě proto byl porciunkulový odpustek zpočátku omezen jen na jediný den v roce, na 2. srpna. Nový porciunkulový odpustek však uvítali jako pomoc především ti, kterým chyběly prostředky nebo síly na pouť do Svaté země, kdo nemohli dát nic víc, než svoji víru, modlitbu a ochotu žít podle evangelia v podmínkách chudoby, tedy ti, pro které byl už sám jejich každodenní život naplněním pokání. A tak prostý kostelík Panny Marie – Královny andělů se trvale stal, jak si to přál sv. František, opravdu trvalým místem zvláštních milostí a dodnes je centrem velké světové rodiny všech mužských i ženských řádů zakládaných na základě řehole sv. Františka z Assisi.
Jak již bylo uvedeno, udělení porciunkulového odpustku bylo zpočátku vyhrazeno jen pro kostelík Porciunkulu v den 2. srpna. Časem to bylo změněno ve smyslu rozšíření možnosti získání odpustku. Papež Sixtu IV. v roce 1480 a 1482 rozšířil možnost získat 2. srpna porciunkulový odpustek na všechny františkánské (minoriti, františkáni a později kapucíni) kostely, ale pouze pro členy řádu, papež Řehoř XV. je roku 1622 rozšířil na všechny věřící, kteří františkánské kostely 2. srpna navštíví, papež Inocenc XI. pak v roce 1687 potvrdil, že je možné odpustky přivlastnit i duším v očistci. A k ještě většímu rozšíření došlo v roce 1910, kdy papež Pius X. stanovil, že 2. srpna je možno, po schválení diecézním biskupem, porciunkulový odpustek získat dokonce už i ve všech farních kostelích diecéze. Jednalo se původně o odpustek typu „tolikrát – kolikrát“, což znamenalo, že po splnění dvou základních podmínek, to je, svatá zpověď a svaté přijímání, bylo možno získat odpustky tolikrát, kolikrát kdo navštívil kostel a zde se pomodlil Otčenáš, Vyznání víry a jakoukoliv modlitbu na úmysl Svatého otce. Papež Pavel VI. apoštolským listem v roce 1966 a pak v roce 1967 konstitucí všeobecně upravující předpisy o odpustkách určil, že odpustky je možno získat jen jednou denně (ruší se typ „tolikrát – kolikrát“), ale porciunkulový odpustek je možno získat 2. srpna anebo i v den (např. v neděli), na který je liturgická oslava Slavnosti Porciunkule přenesena, a to od poledne předcházejícího dne až do půlnoci dne oslavy. V samotné Porciunkuli u Assisi byla rozšířena možnost získat porciunkulový odpustek nejen 2. srpna, ale na každý den v roce.
K získání odpustků je nutná návštěva kostela spojená s Modlitbou Páně (Otče náš) a vyznáním víry (Věřím v Boha). Dále je to sv. zpověď, sv. přijímání, zřeknutí se jakéhokoli hříchu a to i lehkého a modlitba na úmysl Svatého Otce.