Co dělat když chci dát na mši svatou

V naší farnosti zapisujeme úmysly vždy na půl roku. Někdy v listopadu zapisujeme na 1. pololetí dalšího roku (leden-červen). A v květnu zapisujeme na 2. pololetí (červenec-prosinec). Den, kdy se zapisují intence je vždy oznámen v ohláškách při mši svaté, jejichž písemnou podobu můžete nalézt i na našem webu. Po ohlášeném termínu zapisování se pak úmysly mší svatých zapisují ve farní kanceláři a to v úředních hodinách.

Co je to úmysl mše svaté?

Mše svatá je hlubokou formou modlitby. Je to modlitba ve společenství. Tak jako modlitba znamená předkládat Pánu Bohu své prosby nebo díky, stejně to platí i pro mši svatou. Každý z nás můžeme donést své starosti i radosti na mši svatou. Když věřící nesou v průvodu obětní dary, můžeme všechno to, co jsme na mši svatou donesli, symbolicky Pánu Bohu položit k těmto obětním darům. Když pak v závěru mše svaté přijímáme eucharistický chléb, přijímáme v něm sílu nést své problémy. Zároveň se v tu chvíli Ježíš s námi raduje z našich radostí, protože je s námi hluboce spojen.

V církvi se stalo zvykem, že každá mše svatá může být sloužena na konkrétní úmysl – ať už jako poděkování nebo prosba. Úmysl neboli intence je prosba se kterou do mše svaté vstupuje kněz, který celebruje a přednáší jej Bohu. Není to nic jiného než forma společné modlitby na určitý úmysl. U nás ve farnosti je zvykem tento úmysl číst jako poslední prosbu v přímluvách. Díky tomu, že některá rodina si zapíše intenci, požádá tím kněze aby se při mši svaté modlil na jejich úmysl. Pak se ta rodina většinou sejde v kostele a někdo z ní přináší obětní dary.

Nehledejme v intencích na mše svaté ani magii, ani folklor, při kterém se při mši čtou jména našich příbuzných. Vnímejme mši svatou jako společnou modlitbu, při které Pánu Bohu předkládáme svůj úmysl.

Co se tam píše, aneb jak má vypadat zapsaný úmysl?

Mše sv. je nejsilnější modlitbou církve: už v ní samotné je Boží požehnání, ochrana a pomoc (není potřeba to psát do úmyslu mše sv.); např. když dáváme úmysl „za živou a zemřelou rodinu Fafrňáčkovu“ znamená to, že je tam i Boží požehnání a ochrana pro celou rodinu, jak svatých, Panny Marie i Nejsvětější Trojice.

Úmysly se mají sloužit co nejkonkrétněji – ne za celé rody a rodokmeny.

Úmysl by se měl vejít do Farního časopisu max. na dva řádky, aby byl čitelný.

Nepoužíváme familiární oslovení (např. „Evičku, vnoučka Pepíčka, tetičku Bětušku apod.“) –mše sv. má být důstojná.

Chci nechat sloužit mši, ale už není volný termín

V tom případě vám nabízíme možnost tzv. volných intencí. U některého z kněží nebo v kanceláři zapíšete úmysl a připojíte mešní stipendium (finanční obnos, který chcete darovat). Kněží poté odslouží mši svatou, jakmile to bude možné (ve své volné dny, nebo při koncelebraci). Jde o stejný systém, který funguje např. na Sv. Hostýně.

Kolik to stojí?

Následující text je převzat z Katolického týdeníku 2014/3 Češi nepřestávají být štědří, 14.1.2014, Autor: Zdeněk Jančařík

(...) Především je asi třeba říci, že tzv. mešní stipendium je v církvi spíše novějším opatřením, opírá se o Kodex církevního práva, jeho výše má odpovídat „denním výdajům na živobytí kněze“ a podmínky jsou stanoveny místním biskupem. Obecně je možné říci, že je to příspěvek na různé potřeby kněze při jeho službě a je možné jej zaplatit při zadávání „intence“, tj. úmyslu, na který se mše bude sloužit. Intence sama se tedy „neplatí“ a příspěvku by bylo asi lepší říkat mešní stipendium. A ještě je dobré říci, že jsou také kněží, kteří v souvislosti se mší odmítají přijímat jakékoli peníze, protože to považují za neslučitelné se svým pojetím posvátné služby.

V minulosti byla především kolem klášterů rozšířená praxe výročních bohoslužeb za zemřelé, jež byly spojeny s návštěvou hřbitova spolu s celou rodinou pozůstalých, případně s darem, jenž klášter věnoval těmto lidem, pokud byli chudí. Naopak bohatší lidé darovali při té příležitosti něco klášteru – předávání duchovních a světských statků zkrátka vyjadřovalo sounáležitost věřících lidí s duchovenstvem. Kláštery ovšem časem rostly a bohatly a s bohatstvím pak přicházely nešvary i zlořády. Na ty reagovali zakladatelé nových klášterů a řeholí přísnějším stylem života, tzv. přísnější observancí. Jinou reakcí na úpadek klášterů a kněžské služby byly proticírkevní nálady a bouře, které vyvrcholily v našich zemích v patnáctém a v zemích severně od nás v šestnáctém století tzv. reformací. Reformační volání zní v našich uších dodnes – církev má být přece chudá, řekl to už Ježíš a teď to říká papež František. To je sice pravda, ale je tu ještě jeden odstín tohoto volání: závist a s ní související touha po majetku těch, kdo takto volají. Je to gordický uzel, který dovedli v církvi rozplést jen velcí světci.

Jedním z církevních nařízení, které zní trochu jako "kvadratura kruhu", je, že „mešní stipendium nesmí provázet ani zdání obchodu nebo spekulace“. Kterými slovy má kněz požádat před odsloužením mše nebo po něm na určitou intenci o peníze, aby to nevyvolalo zdání obchodu? A jak mluvit citlivě v kostele i mimo něj o penězích spojených s posvátnou službou? Kolikrát už jsem jako kněz nedostal „za mši“, „za svatbu“ nebo „za pohřeb“ ani korunu… A jsem tomu vlastně rád. Teprve v takových situacích si uvědomuji, že sloužím Bohu, nikoli sobě.

Podrobnosti: Napsal Martin Šmíd; Aktualizováno: 9. únor 2023